Informace o nás

Bydlíme nedaleko Plzně, v domku se zahrádkou, ale psi jsou nejraději s námi doma. Kam se hneme, tam jsou taky, obvykle překáží na nejnevhodnějším, ale pro ně strategickém místě jako pod kuchyňskou linkou, na prahu, na sedačce apod. Bereme je sebou všude, na dovolenou, do města, na houby, do hospody, byli i v muzeu a na rozhledně. Jsou to právoplatní  a respektovaní členové naší rodiny.

 

Historie, aneb Endy byl první

Stalo se to 18.8.1995. Přinesli jsme si domů štěně zlatého retrívra Endyho Mirdana. Náš život se obrátil vzhůru nohama. Bylo to po dlouhém a zodpovědném uvažování, které začalo už před mnoha lety. Vždycky jsme chtěli psa, ale podlehli jsme všeobecnému názoru, že pes do bytu nepatří. Rádi jsme chodili na výstavy psů a občas se na tohle téma bavili s majiteli a ti nás pomalu začínali přesvědčovat, že je to jinak. Všichni říkali, že pes v bytovce není žádný problém,

přes den spí a když chodí často na procházky, má se líp než chudák pes celoročně přivázaný u boudy nebo v kotci ale na "zahradě". Tak jsme do toho šli, děti už taky odrostly a psa by zvládly. Dál jsme vybírali plemeno, pes měl být větší, chlupatý, s ocasem, s ušima nahoru, prostě pořádný pes. Vlčák byl krásný, ale netroufali jsme si jako začátečníci. Další tip byl husky a už jsme si ho málem pořídíli, ale pořád se nám nejvíc líbil zlatý pes z filmů, kde běhal vždycky v rodině s dětmi. Nevěděli jsme jak se tahle rasa jmenuje, ale přečetli jsme si, že má zlatou povahu a dá se snadno cvičit. Tenkrát nebyli zlatí retrívři moc známí. Pak jsme se začali pídit po štěňatech a čirou náhodou jsme zjistili, že jsou štěňátka k mání nedaleko od nás. Dcera s manželem se tam vydali podívat a přišli nadšení s tím, že už si pejska zamluvili. Když jsem prvně viděla tátu Endíka Rikiho (Aero Venušiny Luhy), myslela jsem, že omdlím, takového velepsa jsme si chtěli pořídit!

Byli jsme se u chovatele podívat ještě párkrát, vybrali si pejska a pak jsem pro něj s manželem jeli se zeleným prádelním košem. Náš Endík právě spinkal, ale byl podezřele špinavý. Taky nám řekli, že doteď noroval v záhoně. No a pak přišla památná věta naší rodiny: "Už ho vezou!" A byli jsme doma, pejskovi jsme připravili parádní dřevěnou boudičku, ve které bydlel asi dvě hodiny. Jen co se rozkoukal, chtěl být všude s námi. Zlatá povaha se potvrdila, ovšem u našeho psa

byla poněkud paličatější. Ve vztahu k lidem a dětem jsou zlatí retrívři naprosto "zlatí", když jsme potkali školku, hladilo si Endíka naráz 6 dětí, 3 a 3 z každé strany a on se rád zastavil a držel. Tchyně se panicky bála všech psů a po zkušenostmi s Endíkem teď kamarádí i s dogou. Se psem jsme získali nové obzory,

nové kamarády, o kterých jsme sice nevěděli, jak se jmenují ( paní Goliášová, pán od Cézara, paní od Ritušky apod.), ale popovídali jsme si a strávili spoustu hodin na procházkách. Endy měl nejraději přetahování  s bandou 3 občas 4 boxeřích kamarádů, další kámoše - vlčáka, dalmatinku, dobrmanku a jezevčíky měl na honičky. Chtěli jsme s Endym chodit na výstavy a krýt, ale bohužel měl dysplázku 3/4, takže nebyl uchovněný. Ovšem to, jak nám říkali, že skoro nebude chodit se nepotvrdilo. Do 12 let běhal, za fenami zmizel často dost rychle, a nikdy ani nezakňučel ani třeba při vstávání.

Nedovedeme si už život bez psa představit. Úžasně podržel i naše blízké v jejich těžké chorobě a podle nás  přispěl i k vyléčení. Popsat všechny příhody se psem by vydalo na tlustou knihu. Konec byl bolestný a smutný a stále nemůžeme zapomenout na krásných 12 společných let, Endymu vděčíme za mnohé. Nakonec i za to, že jsme se rozhodli odejít z bytovky do domku na vsi. Když jsme se odhodlali pořídit si dalšího psa, řekli jsme si, že by bylo nejlepší mít štěně na zahradě, když byl Endík malý, děti chodily do školy a ještě ho venčily ráno před osmou a odpoledne chodívaly brzy domů. Teď už jsou děti dospělé a nebydlí s námi, takže by pejsek byl dlouho doma sám. A tak jsme prodali byt a koupili starší domek, bylo to dost dobrodružné, ale povedlo se a jsme moc spokojení. Pak jsme ale měli smůlu, chtěli jsme tentokrát fenku, ale ve spřátelené chovné stanici, kde jsme měli štěně zamluvené, fena nezabřezla dvakrát po sobě. V další stanici se zase narodili samí kluci a v další to nevyšlo. Tak jsme zatím pořídili kocoura, abychom už měli doma něco živého. Vybrali jsme si kotě na inzerát, obyčejného evropského kocoura, ale s delší srstí a jeli pro něj asi 30 kilometrů. Pojmenovali jsme ho Tom a on si už po cestě domů od majitelů začal s námi hrát a doma, když vylezl z přepravky, hned šel sám do kočkolitu a vůbec se celkově povedl. Pak nám našla kamarádka chovatelka odkaz na štěňata z velmi pěkného spojení, kde měli dokonce tři volné fenky a ještě to bylo blízko nás v Tachově. Hned jsme si jednu zamluvili a jeli se podívat. Oranžová fenka přiběhla k manželovi a okusovala mu tkaničky od bot. A bylo rozhodnuto, byla i nejhezčí z fenek. Líbil s nám ještě jeden pejsek, málem nás zviklal, ale už byl zamluvený. Ten teď bydlí v Polsku a má velké výstavní úspěchy. Naše fenka dostala jméno Cherryl a říkáme jí Šery. Protože to všechno bylo narychlo, měli jsme už zaplacenou dovolenou v pronajaté chalupě a váhali, jestli si nemáme štěně vzít až potom, ale víme, že nejdůležitější je těsný kontakt se psem odmalička, tak jsme jeli na dovolenou  s 9 týdenní Šerinkou a bylo to moc fajn, akorát jako malá blinkala v autě. Vzniklo mezi námi pevné pouto a Šeri je zvyklá na spoustu lidí, dětí a umí se slušně chovat. Doma jsme jí pořídili boudu, ale za celý rok do ní nevlezla, spal v ní akorát občas kocour. Tak jsme holt boudu dali pryč a smířili se s tím, že bouda je celý náš dům. Kamarádka Lenka (Apraxia Felon) nám radila, ať začneme jezdit na výstavy a založíme si chovnou stanici a webové stránky a vůbec nám hodně pomohla a fandila. Začali jsme jezdit na výstavy, hned odmalička ve třídě štěňat, prvně jsme jeli do Prahy, aby si Šerina zvykala na rámus v hale a ona první premiéru zvládla úplně v pohodě, jakoby tam chodilla odjakživa a ještě jsme dostali VN1. Pak jsme jezdili na výstavy pravidelně a bavilo nás to, výsledky byly někdy pěkné, někdy horší.

V roce 2011 jsme si založili chovnou stanici, v návrzích jmen jsme na první místo vybrali Ora Amiko, což je v esperantu zlatý přítel - chtěli jsme něco mezinárodního a aby to charakterizovalo naši rasu. Další návrhy obsahovaly kombinace jmen Cherryl a Endíka a spontánní nápad při pohledu na běhající Šerinu-

Z hadích ocásků. Nakonec prošel návrh první a mohlo se začít.

Po zkušenostech se psem s dysplázkou jsme se moc báli rentgenů, nakonec vyšly dobře a Šerinu jsme mohli uchovnit. Byli jsme moc šťastní a těšili se na štěňátka. Měli jsme vyhlídnutého ženicha, krásného Dagíska (Easy To Be Santana Golden) a jak to dopadlo už se dovíte ve článcích v sekci novinky.

Historie projektu

V této části můžete popsat historii Vašeho projektu a co Vás vedlo k nápadu jej realizovat. Je vhodné se také zmínit o důležitých milnících a poděkovat lidem, kteří se na projektu účastnili.

Vyhledávání

Kontakt